Chytridiomykóza obojživelníků

Původ chytridiomykózy

      Data získaná z retrospektivního vyšetřování muzejních exemplářů identifikovala jako datum prvního výskytu rok 1974 v USA (Carey et al. 1999), 1978 v Austrálii (Speare & Berger 2002 ex Johnson & Speare 2003), 1986 vádoru (Ron & Merino 2000) a v roce 1999 na Novém Zélandu (Waldman 2002 ex Johnson & Speare 2003). Weldon et al. (2004) objevili v Africe zkoumáním 697 archivních vzorků třech druhů rodu Xenopus první případ chytridiomykózy z roku 1938 u drápatky Xenopus laevis. Ještě dřívější případ objevil Soto-Azat et al. (2009) u druhu Xenopus fraseri z roku 1933 sebraného v Kamerunu. Dalším případem byl nález skokana Rana clamitans z Kanadského Québecu v roce 1961. Chytridiomykóza již tedy byla stabilní endemickou infekcí v jižní Africe o mnoho let dříve, než byl jakýkoliv infikovaný jedinec nalezen mimo Afriku (Weldon et al. 2004).
Posledních několik let se herpetologové dohadují, která z hypotéz formulovaných Rachowiczem et al. (2005) platí. První z ních - hypotéza nového patogenu (novel pathogen hypothesis), tvrdí, že se nemoc rozšířila v poslední době do nových geografických oblastí, zatímco místní patogenová hypotéza (endemic pathogen hypothesis) naznačuje, že nemoc byla přítomna v prostředí už dlouho, ale ví době získala na schopnosti vyvolat onemocnění a na hostitelském rozpětí.
Pokud je Bd původem z Afriky, hypotéza nového patogenu nesnadno vysvětluje vypuknutí chytridiomykózy, v poslední době spojené s úmrtím dalších afrických žab, blízce příbuzných sápatkou X. laevis (Hopkins & Channing 2003). Naproti tomu nízká prevalence nemoci v čase signalizuje, že v Africe existovalo jakési historické ekvilibrium mezi Xenopus spp. a B. dendrobatidis, přičemž tento stabilní endemický vztah podporuje hypotézu, že Bd pochází z Afriky. Nemoc se v Africe u čeledi pipovití (Pipidae) vyskytuje už poá desetiletí a tyto druhy se zdají být vůči nemoci odolnější, tudíž vyžadují mnohem méně pozornosti při formování záchranných programů, na rozdíl od jiných druhů (Soto-Azat et al. 2009). Hypotéza recentní introdukce patogenu do nových oblastí by rovněž vysvětlovala propuknutí nemoci v populacích obojživelníků vých lokalitách včetně chráněných, očividně netknutých ekosystémů (Rachowicz et al. 2005).
Většina prací se tedy začíná shodovat na hypotéze nového patogenu, čili jeho rychlé a recentní expanzi do nových míst, přičemž největší vliv na ohrožení populací mají klimatické faktory a odolnost hostitele (James et al. 2009). To potvrzuje iávno provedené vzorkování 770 km transektu 11 lokalit od pobřeží Keňi až po Ugandu. Sebráno bylo 861 vzorků 23 druhů a nemoc byla potvrzena našech zkoumaných lokalitách s celkovou prevalencí 31,5 %. Nebyli nalezeni žádní mrtví ani asymptomatičtí jedinci a v těchto místech nebyly pozorovány žádné populační poklesy. Prevalence i množství nákazy se pohybovalo v rozmezí od limitu detekce až po vůbec nejvyšší dosud zaznamenané hodnoty (Kielgast et al. 2009).