Chytridiomykóza obojživelníků

Ekologické faktory podporující patogen

Globální oteplování

    Vlivem oteplování Země mnoho druhů mizí často kvůli změnám v dynamice nemocí. Pounds et al. (2006) ve své studii dokazují, že recentní hromadné vymírání spojené s propuknutím patogenních nemocí je spjato s globálním oteplováním.
Změny klimatu také přivádějí některé rozmnožovací lokality ropuch obecných do klimatického optima Bd, což jí usnadňuje růst a zvyšuje denzitu zoospor ve vodě. V závislosti na síle environmentální zátěže, kterou naživelníky působí aktivní zoospory, může určitý podíl jedinců nést infekci i poté, co proběhne masová infekční vlna a někteří jedinci mohou z testování navyjít negativně. Schopnost zoospor zaujmout stanoviště ještě před vykulením pulců může být zapříčiněna alternativními hostiteli. Často jde o pulce téhož druhu přezimující s infekcí, jež se u nich projeví až po zimování. Rostoucí globální teplota může naopak některé lokality posunout mimo optimum Bd a snížit tak pravděpodobnost masivních úmrtí. Nicméně zvýšení teplot vě s sebou nese ovlivnění přezimování samic ropuch a následně i ubohou kondici v jarních měsících, včetně ubohé kvality snůšek. Vajíčka jsou pak menší, což vede k menší velikosti jedinců při metamorfóze. Při následném střetu i s nízkou dávkou spor Bd to může znamenat značné, dokonce až katastrofální ztráty (Garner et al. 2009).
S další hypotézou dávanou do souvislosti se změnami klimatu přichází Kriger (2009). Jde o to, že prodloužená a intenzivnější období sucha mohou vyvolat nebo zhoršit epidemie chytridiomykózy. Mnoho vědců dává tento scénář do součinnosti sými místními faktory, jež ve výsledku vedou k masovým úhynům jedinců ií obojživelníků. Například Longo et. al (2009) v laboratoři dokazují, že suchá a chladnější období roku zvyšují citlivost vůči chytridiomykóze. Nicméně podle dosavadních znalostí fyziologie, biogeografie a ekologie hostitele a parazita by ve skutečnosti měla suchá období naopak pomáhat obojživelníkům tím, že se sníží prevalence, závažnost a schopnost šíření nemoci. Bez dostatečných znalostí klimatických proměnných a jiných anomálií není možné dělat závěry a dávat tyto změny do synergických vztahů s infekčními chorobami.
Kvůli antropogenním změnám prostředí a umělým transportům obojživelníků do nových oblastí bezpochyby dochází k zavlékání chytridiomykózy do nových oblastí a lokalit, jež nejsou této nemoci přirozené. Pod těmito podmínkami je cizí houba nucena změnit svého hostitele, aby mohla přežít. Nepřirozené kombinace obojživelníků a houbových linií, jež neprošly koevolučním procesem, tak mohou vysvětlovat pozorované pandemie chytridiomykózy (Goka et al. 2009).

Introdukce do nových oblastí
B. dendrobatidis nesnese vysušení (Berger 2001 ex Johnson, Speare 2003), znamená to, že nakažení obojživelníci jsou hlavními přenašeči B. dendrobatidis uvnitř i napříč zeměmi. Obojživelníci nesoucí B. dendrobatidis byli zaznamenáni vs domácími mazlíčky v USA, Evropě a Austrálii. Bd byla taktéž zaznamenána v přepravě zvířat mezi zoologickými zahradami. Nezáměrná anebo úmyslná introdukce obojživelníků do nových oblastí prostřednictvím vypouštění jedinců z domácích či laboratorních chovů, nebo jejich použití kému boji (např. ropucha Bufo marinus) na Havaji a v Austrálii (Daszak et2001), jsou zvláště významné.
Velké procento těchto obchodů zahrnuje jedince odebírané přímo z přírody. Měla by se jim tudíž věnovat zvýšená pozornost, zejména dodržováním počáteční karantény a testováním na nemoci. Klientela by také měla být informována o původu a zdravotní historii daného zvířete a měla by být varována před možným nebezpečím rozšíření patogenů do místních nativních populací. V USA například vznikla informační kampaň PetWatch, zaměřená na informování veřejnosti o nákupech a výběru zdravých zvířat včetně obojživelníků. Zároveň sbírá data o druzích, seými se obchoduje a poukazuje na chytridiomykózu i ranavirus. Chovatelé exotických obojživelníků se oprávněně obávají rizika Bd. Dochází k propagaci bezpečných chovatelských praktik, například založením poradní společnosti (Pet Industry Joint Advisory Council´s, pijac.org), či kampaní za vymýcení Bd ve Spojených státech, jež je otevřena pro všechny, kteří se zabývají chovem a udržováním populací obojživelníků ex-situ (Schloegel et al. 2010). Kromě polemiky nad endemickým původem některých variet Bd se podle Goky et al. (2009) lze přiklonit k názoru, že za zavlečení chytridiomykózy do Japonska jsou zodpovědny především exotické druhy dovážené z Jižní Ameriky.
Dále byla B. dendrobatidis zjištěna v žábách pro vědecké účely, zejména uápatek Xenopus laevis a X. tropicalis a v enormních počtech v žábách dovážených za účelem potravy, zejména u skokana Rana catesbeiana (Johnson2003). Tento druh je také považován za účinného přenašeče chytridiomykózy do nových lokalit (Gahl et al. 2009), což bylo dokázáno při pokusu, kdy několika jedinců byla houba naočkována a ti posléze nevykazovali žádné klinické příznaky nemoci (Daszak et al. 2004). Nedávný výzkum v USA (tržište v New Yorku, Los Angeles a San Franciscu) u čerstvě importovaných žab objevil alarmující prevalenci chytridiomykózy 62 % (306/493) a ranaviru 8,5 % (50/588). Pouze za období 2000-2005 bylo do těchto tří přístavů dovezeno 27 960 623 jedinců s celkovou hmotností 7 082 700 kg. Přístav v Los Angeles zaznamenal 12ásilek obojživelníků zahrnující 89 rodů a 148 druhů, přičemž v New Yorku šlo o 3984živelníků z 40 rodů a 57 druhů a v San Franciscu 743 exemplářů zů aů. Pouze 5 % importovaných zásilek bylo klasifikováno do druhů. Zbytek zásilek bylo zařazeno pouze do rodu. Tato data svědčí o tom, že obchod sživelníky výrazně přispívá k šíření patogenů do nových oblastí a je nutné zpřísnit jeho kontrolu (Schloegel et al. 2009).
V zemích evropské unie (dle směrnice Evropské komise č. 349/2003) platí zákaz dovozu živých skokanů Rana catesbeiana kvůli jejich invazivitě (Scalera2004). Tudíž se dováží v mraženém stavu pouze jako nohy stažené z kůže. Tento stav nepředstavuje hrozbu zavlečení Bd a může tak sloužit jako dobrý doporučující model pro ostatní země, které hledají způsob, jak minimalizovat import patogenů obojživelníků, aniž by tím překážely samotnému obchodu (Schloegel et al. 2010). Mezi země, jež nejvíce dovážejí zmražené žabí nohy, patří Francie, Belgie, Lucembursko a Spojené státy americké (Warkentin)
Obchod s obojživelníky během posledních 20 – 40 let výrazně expandoval aspolu s centrálními místy jejich sběru a výkonnější přepravou většího množství živých jedinců díky zvýšené letecké dopravě. Míra obchodu je obrovská, například jeden milion skokanů importovaných do USA každý rok pro potravní účely (Daszak & Cunningham 2003). Tato zvířata pocházejí nejčastěji z Číny, Vietnamu, Tchaj-wanu a Indonésie (Schloegel et al. 2009). Kromě nejběžnějších exportovaných druhů jako jsou Rana catesbeiana, Rana cancrivora či Limnonectes macrodon seístně prodává i Rana limnocharis a nejméně 27 dalších druhů (MohnekeMorfologická podobnost mezi velkými skokany a existence kryptických komplexů u těchto komerčně lovených druhů naznačuje, že o mnoha dalších druzích nevíme kvůli jejich špatnému určení. Monitoring a management obchodu s žabími populacemi vyžaduje především správnou druhovou identifikaci, kterou navíc komplikuje fakt, že se do některých zemí exportují pouze stažené ažené žabí nohy. Je tedy nutné v exportních zemích implementovat proces certifikace těchto produktů, například úpravou směrnic CITES v zemích importu, aby mohla být situace monitorovatelná (Warkentin et al. 2008). Práce Weldona (2002) a Weldona et al. (2004) navrhují drápatku Xenopus laevis jako potenciálního mezikontinentálního přenašeče, s ohledem na jejich výzkum, v němž seB. objevuje v Afrických populacích X. laevis již od roku 1938 adruh může bez příznaků přenášet B. dendrobatidis. Druh X. laevis byl často transportován mezikontinentálně během let 1940 – 1950 pro lidské těhotenské testy (Hansen 1960) a i nyní je považován za jeden z klíčových druhů zodpovědných zaální distribuci chytridiomykózy (Ouellet et al. 2005).
Odběry vzorků na Madagaskaru naznačují, že Bd tam ještě nedorazila (Weldon et al. 2008). Pokud by tam tato choroba byla introdukována, následky na místní endemickou faunu a celou místní biodiverzitu by mohly být katastrofální (Schloegel et al. 2009).