Chytridiomykóza obojživelníků

Rezistence vůči chytridiomykóze

      Náchylnost k onemocnění chytridiomykózou je rozdílná u jednotlivých druhů, lokalit i ročních období. Pokud se zaměříme na samotný impakt houbové choroby na povrch obojživelníka, zjišťujeme v těchto vrstvách pokožky existenci propojených vztahů hub, bakterií i epidermálních sekretů. První obrannou linií proti patogenům napadajícím kůži jsou antimikrobiální peptidy syntetizované a ukládané vžních granulárních žlázách. Po podnětném signálu nebo po zranění jsou sekretovány formou slizu (Rollins-Smith 2009). Woodhams et al. (2006a, b) dokázali, že obojživelníci z Austrálie a Panamy disponují kožními peptidy efektivně zabraňujícími růstu B. dendrobatidis in-vitro. Ukazují, že míra přežití stoupá spolu s in-vitro účinností kožních peptidů.
Rollins-Smith (2009) dokazuje, že některé tropické druhy obojživelníků, jež v přírodě neklesají na početnosti, mají mnohem efektivnější antimikrobiální peptidy, než ty druhy žijící ve stejném prostředí, které utrpěly výrazný pokles početnosti. Některé antimikrobiální peptidy obojživelníků jsou dokonce schopny zastavit ranavirus nebo infekci T-lymfocitů virem HIV. Shrnuje tedy, že tyto peptidy jsou důležitou složkou vrozené obrany proti Bd a že tato obrana musí také zahrnovat potenciálně prospěšné kožní mikroby, aby došlo k úspěšnému zastavení růstu patogenu. K obdobnému závěru dochází i Harris et al. (2009), kdy v náhodně generovaném opakovaném pokusu nasadili protihoubový druh bakterie Janthinobacterium lividum vypěstovanou z jiných druhů obojživelníků na kůži skokanů Rana muscosa. Bakterie pak produkovaly metabolit violacein, který fungoval jako inhibitor Bd a zabránil tak mortalitě těchto pokusných jedinců.
Výzkum podílu jedinců s bakteriemi proti Bd v populaci seává do souvislosti s tzv. skupinovou imunitou (Lam et al. 2009). Toto pojetí je vysvětlováno tak, že pouze určitý podíl jedinců z populace musí být očkován, aby byla nemoc vymýcena (Gonclaves 2008). Studie žab z Panamy naznačuje, že pokud 80 % jedinců na sobě nese bakterie proti Bd, je tato populace schopna sí koexistovat a nedojde k epidemickému propuknutí nemoci (Lam et al. 2009).
Kriticky ohrožený novozélandský endemit leiopelmy Leiopelma archeyi má vřírodě nízkou citlivost k chytridiomykóze, neprojevuje žádné klinické příznaky infekce a je dokonce schopen svépomocí eliminovat tuto nákazu zřejmě právě díky kožním bakteriím (Bishop et al. 2009). Kromě afrických druhů, jež často nejeví příznaky nemoci, dochází k tomuto fenoménu i v jiných částech světa. Zatímco vém Coloradu početnost ropuchy Bufo boreas boreas poklesla, populace zeápadního Wyomingu snáší velkou zátěž B. dendrobatidis bez významnější mortality. Druhá populace může chytridiomykózu obelstít lepší vrozenou imunitní odolností, rozdílným habitatem znevýhodňujícím růst Bd nebo svým chováním, které může v jistých situacích redukovat její zátěž (Murphy et al. 2009).
Důležité je také zjištění, že od okamžiku celosvětového rozšíření se stihlo vyvinout mnoho různých linií Bd s různou virulencí. Tyto linie seformovat díky svým genetickým a proteomickým parametrům včetně velikosti sporangia (Fischer et al. 2009b). Právě velikost sporangia může hrát významnou roli při virulenci nemoci. Zdá se, že varieta Bd s většími sporangii může být pro některé druhy letálnější (Garner in litt. 2009).
Stručně shrnuto, data naznačují, že rozmanité vrozené obranné mechanismy spojené s rezistencí vůči chytridiomykóze a jejich účinnost se liší druh od druhu (Woodhams et al. 2007).