Chytridiomykóza obojživelníků

Původ chytridiomykózy

Data získaná z retrospektivního vyšetřování muzejních exemplářů identifikovala jako datum prvního výskytu rok 1974 v USA (Carey et al. 1999), 1978 v Austrálii (Speare & Berger 2002 ex Johnson & Speare 2003), 1986 vádoru (Ron & Merino 2000) a v roce 1999 na Novém Zélandu (Waldman 2002 ex Johnson & Speare 2003). Weldon et al. (2004) objevili v Africe zkoumáním 697 archivních vzorků třech druhů rodu Xenopus první případ chytridiomykózy z roku 1938 u drápatky Xenopus laevis. Ještě dřívější případ objevil Soto-Azat et al. (2009) u druhu Xenopus fraseri z roku 1933 sebraného v Kamerunu. Dalším případem byl nález skokana Rana clamitans z Kanadského Québecu v roce 1961. Chytridiomykóza již tedy byla stabilní endemickou infekcí v jižní Africe o mnoho let dříve, než byl jakýkoliv infikovaný jedinec nalezen mimo Afriku (Weldon et al. 2004).
Posledních několik let se herpetologové dohadují, která z hypotéz formulovaných Rachowiczem et al. (2005) platí. První z ních ? hypotéza nového patogenu (novel pathogen hypothesis), tvrdí, že se nemoc rozšířila v poslední době do nových geografických oblastí, zatímco místní patogenová hypotéza (endemic pathogen hypothesis) naznačuje, že nemoc byla přítomna v prostředí už dlouho, ale ví době získala na schopnosti vyvolat onemocnění a na hostitelském rozpětí.
Pokud je B. původem z Afriky, hypotéza nového patogenu nesnadno vysvětluje vypuknutí chytridiomykózy, v poslední době spojené s úmrtím dalších afrických žab, blízce příbuzných sápatkou X. laevis (Hopkins & Channing 2003). Naproti tomu nízká prevalence nemoci v čase signalizuje, že v Africe existovalo jakési historické ekvilibrium mezi Xenopus spp. a B.dendrobatidis, přičemž tento stabilní endemický vztah podporuje hypotézu, že B. pochází z Afriky. Nemoc se v Africe u čeledi pipovití (Pipidae) vyskytuje už poá desetiletí a tyto druhy se zdají být vůči nemoci odolnější, tudíž vyžadují mnohem méně pozornosti při formování záchranných programů, na rozdíl od jiných druhů (Soto?Azat et al. 2009). Hypotéza recentní introdukce patogenu do nových oblastí by rovněž vysvětlovala propuknutí nemoci v populacích obojživelníků vých lokalitách včetně chráněných, očividně netknutých ekosystémů (Rachowicz et al. 2005).
Většina prací se tedy začíná shodovat na hypotéze nového patogenu, čili jeho rychlé a recentní expanzi do nových míst, přičemž největší vliv na ohrožení populací mají klimatické faktory a odolnost hostitele (James et al. 2009). To potvrzuje iávno provedené vzorkování 770 km transektu 11 lokalit od pobřeží Keňi až pos Ugandou. Sebráno bylo 861 vzorků 23 druhů a nemoc byla potvrzena našech zkoumaných lokalitách s celkovou prevalencí 31,5 %. Nebyli nalezeni žádní mrtví ani asymptomatičtí jedinci a v těchto místech nebyly pozorovány žádné populační poklesy. Prevalence i množství nákazy se pohybovalo v rozmezí od limitu detekce až po vůbec nejvyšší dosud zaznamenané hodnoty (Kielgast et al. 2009).